Když jsem byla ještě dítě, moje babička vždycky ob den upekla buchtu. Takovou tu poctivou, voňavou a z obyčejné mouky. S kamarády jsme přilítli ke stolu s upatlanýma rukama a s chutí jí celou snědli. Nikdo se nezaobíral tím, jestli v tom je hrnek cukru nebo dva. Vlastně v té době člověk jedl všechno. Od svíčkové, která byla v neděli po rajče utrhnuté ve skleníku. Taková ta upřímná radost kdy se sednete ke stolu a sníte celý talíř a jdete si ještě přidat.
Já jsem nikdy nechápala nutriční tabulky. Jak mi někdo může vypočítat, že mi bude stačit jeden krajíc chleba, když mám chuť na dva! Já teda po jednom krajíci nikdy nepřibrala ani kilo, nevím jak vy. Možná je to tím, že všude vidíme ty navoněné fotografie. Kde jsou kaše, proteiny se doporučují skoro i do koupele a pokud člověk někam dá klasický rohlík, přirovnává se to pomalu ke zločinu. Takže lidé kupují jídla, které nechtějí a jedí věci, které jim nechutnají.
Aby si někdo nemyslel, nemám nic proti nikomu, kdo se rozhodl stravovat třeba vegansky. Mě osobně je tenhle směr hodně blízký, ale sama vím, že nikdy "vegan" nebudu. Mám totiž ráda některé potraviny, kterých se vzdát nechci a kdybych se jich vzdala nebudu se cítit dobře. Tohle rozřazení do určité kategorie mi přijde prostě svazující. Musíte se řídit určitými pravidly a nikdy nesmíte chtít něco jiného.
Nemusíte za každou cenu někam patřit a jíst podle momentálních trendů. Čím víc budete řešit jídlo, tím míň z něho budete mít radost. Prostě se seberte a dejte si něco na co máte chuť. Třeba výběrovou kávu z české pražírny.
PS: rohlík je žrádlo, ne kámoš.
Svatá pravda, mohu jen souhlasit.
OdpovědětVymazatKrásně napsané. :)