Všechno je o lidech

          Tak to prostě je a nikdy nebude jinak. Jsem překvapena, jak všechno záleží na jediném člověku. Tolik nás dokáže ovlivnit jedna maličkost, až je to k neuvěření.

          Byla opět středa, a já jsem se chystala jít na jogu. Momentálně je to jedna z mála aktivit, které se opravdu pravidelně a snad i poctivě věnuji. Vydržela jsem u ní už pár měsíců, tak je zcela jasné jak se vždycky těším až si sbalím ty dva kousky oblečení a vydám se do studia.

          Přivedla mě k ní vlastně náhoda. Seděla jsem doma s kamarádkou nad vínem a mezi rozhovorem o chlapech a šatech nás to tak nějak napadlo. Ani jedna neprahneme po běhání, a hlavně bydlíme každá na druhé straně města, takže aby jsme vždycky ráno spolu vyběhly je celkem nereálná představa ( hlavně dost stresující ). Tak jsme hledaly co všechno se dá dělat, od lezení po stěně po tančení u tyče, jde v podstatě cokoliv. Tak jsme zvolily zlatou střední cestu a rozhodly se pro jogu.

          Já jsem jí dřív už vyzkoušela, tak jsem věděla co od toho očekávat a přesvědčit Barču moc sil nezabralo. Počáteční nadšení bylo obrovské a hned po první hodině jsem věděla že to je právě TO ONO. Nevěděla jsem jestli u toho vydržím, ale přesně jsem cítila, že jestli něco mám dělat tak je to joga. Člověk se skvěle protáhne, hodí stres za hlavu a dostane se do takových pozic o kterých se mu ani nezdálo.

         U spoustu cvičení a aktivit záleží s kým to děláte, je to o lidech. Naše instruktorka je přesně ten typ člověka, který když se na Vás podívá hned byste ho pozvali na kávu a povídali si s ním hodiny. Hlavně z vás nedře kůži za živa, ví co od vás může čekat a umí POCHVÁLIT. To mi přijde, že je momentálně tabu a všude na vás akorát řvou „dej do toho všechno, si máslo“!

        Minulou středu jsme ale měli záskok, protože naše instruktorka byla nemocná. No upřímně byla jsem tak stahaná z celého dne, že mi to bylo jedno. Jenže pak to začalo, místo vřelého přístupu, před námi seděl chlap v "divných kraťasech", na ruce měl hodinky a začal nás drilovat hned na začátku. Kdepak, žádné klidné dýchání, rovnou jsme se protahovali jak kobylky. Místo aby cvičil s námi, celou dobu chodil sem a tam, ( když mi stál za zadkem a kontroloval jestli to dělám správně, měla jsem chuť přestat ). Připadala jsem si jak na hodině tělocviku a za sebemenší chybu bych automaticky dostala dvojku.

        Jenže tím to nekončilo. Když jsme dělali některou pozici, tak si to pečlivě stopoval na vteřinu přesně. Bylo úplně jedno jestli jste v nádechu, výdechu, nebo hlavou dolu, prostě přestaňte teď hned. Pak přišel stoj na hlavě. Nikdy jsem ho nedělala, a už jen při té představě mám zlomený krk. Několik lidí to odmítlo dělat včetně mě, v ten moment jsem myslela že nás pošle domu. Neposlal, neměl na to koule, tak jsme se koukali na ostatní jak si lámou krky, (a vážně to vypadalo, že to neskončí dobře, naštěstí to všichni víceméně přežili).

Na konci místo uvolnění a dobré nálady, jsem měla chuť ho něčím přetáhnout. Kdyby tohle byla moje první hodiny jogy už o ní nikdy nechci slyšet.

Nenechte se odradit po první špatné zkušenosti. Někdy je to jenom blbá náhoda :)